Planetární problém

Podle nedávné zprávy organizace WWF s názvem “The Living Planet Report 2016” se do roku 2020 dá očekávat úbytek celkové populace obratlovců v průměru o 67 % v porovnání s rokem 1970. 

Ačkoliv zpráva tuto hrůzostrašnou statistiku tlumí dodatkem o tom, že k této míře vymření dojde pouze v případě, že se nezmění současný trend, myslím, že samotným autorům je nad slunce jasné, že během tří let k žádnému obratu nedojde.

Přestože jde o zprávu monumentálních rozměrů, která je srovnatelná s nezvratnou destrukcí Velkého barierového útesu u pobřeží Austrálie, s největší pravděpodobností bude tento blog jednou z mála výjimek tuto zprávu zmiňujících. Palcové titulky předních stran novin a časopisů budou nadále plnit provinční bláboly věnované politickému divadlu, podzimním receptům, vánočním nákupům a ujišťovaní, že všechno je vlastně supr. Rád bych řekl, že mám pocit, že se lidé postupně odvrací od médií hlavního proudu a věnují svůj mediální čas opravdové žurnalistice, ale v ČR tato profese snad ani nikdy pořádně neexistovala. Je nasnadě zmínit, že pokud by český občan podobné zpravodajství vyžadoval, pravděpodobně by se nám ho časem v nějaké omezené formě dostalo. Na krátkou a bezvýznamnou vsuvku mezi zprávu o posledním rozchodu českého showbyznysu a počasím se přeci vždycky nějakých těch pár sekund najde. Nicméně k věci...

Samotné konstatování výše zmíněné predikce nás pravděpodobně nechá ledově klidnými. Přeci jenom, podobné zprávy slýcháme z obskurních zdrojů s určitou pravidelností a Slunce svítit nepřestalo. Asi jde stejně jenom o další blábol ekoteroristů s cílem otrávit většinu obyvatelstva vegetariánskou stravou. Nicméně na druhou stranu, mnoho z nás v hloubi duše cítí, že naše každodenní činnost vytváří toxické prostředí plné jedů, které postupně zabíjejí nejen život kolem nás, ale i nás samotné. Postupně znečišťujeme celý globální ekosystém, ale nepřestáváme věřit ve spásu v podobě zelené revoluce, tj. udržitelný rozvoj a obnovitelné zdroje energie. Málokdo z nás ale pronikl do podstaty samotného podloží toho, v čem by měl udržitelný rozvoj fungovat a jak. Jedná se o jakési médium, operační systém, chcete-li, který vymezuje prostor a pravidla hry. Stejně jako ryba žijící celý život ve vodě, aniž by si uvědomila, že se o vodu jedná, ani lidé často netuší v čem to vlastně plavou. Jde o prostředí do kterého se člověk narodí, je v něm vychován, dosáhne v něm vzdělání a nakonec se do něj začlení a stane se jeho propagátorem. Jde o společensko-ekonomický systém, známý taktéž jako peněžně-tržní hospodářství (PTH).

Na téma peněz a trhu bylo napsáno mnoho knih a ačkoliv před sto lety PTH pravděpodobně přinášelo určitý užitek, jeho dnešní analogie by vypadala spíše jako obézní pacient s cukrovkou a vysokým tlakem, který si dopřává třetí pizzu. Tak to alespoň popsal Herman E. Daly, dnes již bývalý ekonom Světové banky. Nicméně pravda je taková, že politika vytvářející hospodářský růst a zaměstanost, nám nadále nepřínáší nic pozitivního mimo základní údržby systému, který soustavně ničí fyzický svět okolo nás. Je nanejvýš pravděpodobné, že jako globální společnost jsme se přehoupli přes vrchol Gaussovy křivky (křivka ve tvaru zvonu) a postupně upadáme. Jedná o proces společensko-ekonomické “devoluce”, ve které hraje život na této planetě hlavní roli. Současný hospodářský růst se stal onou třetí pizzou, která nám zvýší tlak, rozhodí hladinu cukru a výrazně sníží šance na to, že se dožijeme následujícího rána.

PTH je totiž strukturálně chybné a bohužel nadějí na zlepšení není ani jeho reforma. Problémů s PTH je spousta, zmíním ale pouze pár. Jedinou směrodatnou metrikou PTH je objem peněz, tj. prostředku, který nemá žadné realné ukotvení na planetě, kde jsou život a zdraví podmíněny čistým vzduchem, vodou, půdou a celkovým zdravím ekosystémů. V případě, že měříme pokrok pouze v korunách, dolarech, eurech a jiných měnách, automaticky vytváříme mentalitu zisku, která dále utváří chování ignorující veškeré dopady našich aktivit, z nichž všechny podrývají zdraví této planety a postupně erodují její obyvatelnost.

PTH nefunguje bez toho, aniž by neomezeně rostlo. Jinými slovy, globální ekonomika vyžaduje nekonečnou expanzi. Například, výrobní závod automobilky XYZ, který letos vyrostl na zelené louce a veškerá ekonomická aktivita s výstavbou spojená, se na začátku příštího roku stane novou základní čárou, ze které vystartujeme v honbě za dalším hospodářským růstem. Pomalý nebo negativní hospodářský růst znamená pokles HDP, nezaměstnanost, škrty, zvýšení úroků národního dluhu, privatizace subjektů ve veřejném vlastnictví, a tak dále. Především má ale za následek lidské utrpení, protože kvalita života každého z nás závisí na schopnosti generovat příjem. Naopak silný hospodářský růst znamená, že jsme zničili víc toho, na čem naše životy závisí. Jedná se o slepou uličku, ze které není úniku. Jedinou šancí je nový ekonomický systém, ale řádná společenská diskuze o něm je pouze tlumeným skřípaním budoucnosti.

Samotná existence PTH vyžaduje cyklickou spotřebu statků a služeb. Jinými slovy, my sami se musíme činit a být spořádanými konzumenty. Cyklická spotřeba je totiž motorem hospodářského růstu. Ačkoliv je tomuto podřízená veškerá výrobní činnost prostřednictvím konceptu ‘zastaralosti’, samotná lidská existence je zredukována do konzumních rozměrů s cílem spotřebu dlouhodobě podporovat. Aktivní občan byl nahrazen pasivním konzumentem, který plní odpadní zavážky a skládky telephony, auty, počítači, a vším ostatním.

Přesto, hospodářský  růst zůstává globálním všelékem, který je nám soustavně předhazován jako řešení úplně všeho. Ano, vytváří určité bohatství, které je soustředěno do rukou těch nejbohatších z bohatých. Ano, umožňuje nám udržet si naši nesmyslnou a nepotřebnou práci, takže na konci měsíce zaplatíme účty, najíme se a párkrát vyrazíme do společnosti, abychom alespoň částečně zapomněli, že život který žijeme, nás ve skutečnosti nenaplňuje a je pouze jakýmsi soukolím, do něhož nás uvrhl ekonomický diktát. Ano, neunávně vytváří kopie všech předchozích kopií v podobě nových modelů elektroniky, aut a vůbec všeho, čím jsme obklopeni, jen abychom je za rok či dva zase vyměnili. Jestli to je všechno, co od života chceme, pak nám v této stísněné rezervaci bude dobře, ale je třeba se smířit s tím, že za plot se nikdy nepodíváme, život v ní bude krátký a zůstane jaksi nenaplněn.