Ekonomická opičárna

Současný anti-ekonomický model a jeho destruktivní orientace je hlavní hnací silou utvářející neudržitelné lidské hodnoty a chování.

Před několika týdny vydaná zpráva OSN mapující globální stav přirodní rozmanitosti a naši schopnost plnit vytyčené cíle její ochrany vystavila lidstvu další hrozivý účet. Podle závěrů jsme totiž (opět) jako lidstvo plně nesplnili ani jeden z tzv. Aichi Biodiversity Targets, tedy cílů, které jsme si jakožto globální komunita vytyčili v roce 2010. Dvacet cílů, na kterých se shodlo 190 zemí OSN, mělo podle Úmluvy o přírodní rozmanitosti (pozn. Program OSN) nejen vystavit stopku ztrátám biodiverzity, ale celkově i zlepšit stav přírodního prostředí a jeho ochrany. Pouhých šest z celkových dvaceti cílů bylo naplněno, a to pouze částečně. Smutným faktem je to, že podobný osud potkal tutéž iniciativu v dekádě předchozí, tj. 2001-2010.

Zpráva Global Biodivesity Outlook 5 dále uvádí, že mezi roky 1970 a 2016 došlo k poklesu globání přírodní rozmanitosti o neuvěřitelných 68 procent. Co to znamená? Výčet obratlovců se zúžil na třetinu hodnot roku 1970. Sladkovodní druhové spektrum je na tom ještě hůř. Jejich populace je na úrovni jedné pětiny hodnot roku 1970. Tolik na téma dvacet let snahy biodiverzitu chránit. Boužel totéž ale platí pro všechny ostatní programy, projekty, iniciativy, které mají co dočinění s ochranou čehokoliv. Od znečištění ovzduší, vody, půdy, astronomického množství (mikro)plastů cirkulujícího v životním prostředí, přes groteskní snahy o snížení emisí a boj s klimatickou změnou, až po odlesňování a erozi půdy. Lidstvo se zdánlivě neumí nejen postarat o svůj vlastní domov, ale postrádá i kapacitu chovat se samo k sobě uctivě a eticky. Anebo je to všechno jinak? Jsme opravdu geneticky naprogramováni k tomu chovat se instinktivně a bestiálně bez schopnosti dosáhnout harmonické symbiózy?

K rozbití argumentu lidské přirozenosti, tj. argumentační linie, která se nás snaží přesvědčit, že naší povahou je být sobeckým, soupeřivým, individualisticky orientovaným druhem, kterému je přirozenější neustálé soupeření, válčení a destrukce, než stav spolupráce a míru, stačí nahlédnout do antropologických záznamů. Literatura věnovaná společenské dynamice kmenových komunit lovců a sběračů tento argument s přehledem vyvrací (příkladem může být například tato kniha Margaret Mead). Tvrzení o tom, že člověk je svojí podstatou bezcitný, po moci a bohatství prahnoucí, impulsivní neřízená střela, se v naší společnosti ujalo díky tomu, že podporuje charakter naší konkurenční, individualistické ekonomiky. Ano, v dnešní době soupeříme všichni. A to jak na úrovni jednotlivců v oblasti ekonomických příležitostí, tak na úrovni soukromých subjektů (zisk tržního podílu, jeho expanze a udržení) a nakonec i na úrovni států (HDP, kontrola a těžba přírodních zdrojů, ekonomické sankce, celní tarify atp.). Je to ale snad proto, že máme vrozenou neutuchající touhu být se všemi ostatními v neustálém konfliktu o to, kdo získá a kdo prohraje? Pokud by tomu opravdu tak bylo, jak je možné, že máme početné příklady odlišných kultur, kde je étosem rovnostářství a spolupráce?

Vliv prostředí, do kterého se narodíme a ve kterém žijeme, neúprosně formuje naše zvyky a tradice, ale i chování, myšlenky a emoce. Ačkoliv se jedná se o podprahový proces, kterého si nejsme vědomi, jeho existence a vliv jsou nezpochybnitelné. A to do té míry, že je těmto vztahům a determinacím věnována celá jedna vědecká disciplína. Kulturní psychologie se soutředí na zkoumání kulturních vlivů na jedince, kteří jsou této kultury součástí. Zjednodušeně řečeno, kulturní psychologie se pokouší vysvětlit důvody toho, proč skupina jednotlivců ponořených do konkrétního kontextu jedná určitými způsoby a jiní ne. Příkladem může být následující. Člověk narozen do společenství kmene Mehinaku (pozn. domorodí obyvatelé Brazílie) nebude mít za životní cíl výdělat 100 milionů a dosáhnout monopolu na trhu mobilních telefonů. Stejnětak nebude mít občan Liberce za životní cíl stát se zdatným lovcem a pěstitelem manioku. Kulturní psychologie se snaží objasnit, proč jsou pro někoho důlěžité peníze, majetek anebo politická kariéra a pro někoho je to zase ruční výroba šípů a pěstební dovednost. Pokud chceme porozumět lidskému  chování, je třeba porozumět tomu, jak jej utváří prostředí, ve kterém žijeme. Vzhledem k tomu, že až na pár výjimek už dávno nefungujeme jako kmenové jednotky, budu se dále zabývat vlivem současného dominatního kulturního klima na lidskou povahu a chování.

Současné dominantní kulturní klima je do velké míry nadefinováno společensko-ekonomickým systémem dneška, tj. tržním hospodářstvím. Celý tento ekonomický model je postaven na cyklické spotřebě s cílem nekonečného hospodářského růstu. Mimochodem, v rámci tohoto modelu jsme sami sebe přesvědčili o tom, že pokud si bude každý s každým konkurovat, povede to automaticky nejen k ekonomické rovnováze, ale také ke společenskému pokroku. Je to stejné jako doufat, že kus masa vhozen do výběhu medvědů nakrmí každého z nich stejným dílem. Konkureční boj nejenže vytváří astronomické množství odpadu, kterým postupně zaplavujeme svět. Nesvědčí ale ani nám, jeho účastníkům. Samotná existence v konkurenčním prostředí tržní ekonomiky, kde se každý každému neustále snaží lidově řečeno podřezat větev s cílem ekonomické sebemaximalizace, má dalekosáhlé dopady na naše fyzické a duševní zdraví, ale i na délku života. Co více - ekonomický systém bez možnosti dosažení ustáleného stavu vyžaduje neustálou spotřebu. A neustálou spotřebu je třeba živit neustálou poptávkou. Poptávkou, kterou systém vytváří tím, že nás formuje do role spotřebitelů, konzumentů, se závislostí na tom, zboží co nejrychleji spotřebovat a použít, abychom se mohli hnát za dalšími falešnými trendy a nesmysly. Lidstvo není dnes nic víc než kanónfurt zvrácené ekonomické praxe. Přitom 99 % všeho, co si koupíme, do šesti měsíců vyhodíme. Je to problém pro naše zdraví a zdraví planetárního ekosystému, na kterém jsme závislí? Samozřejmě! Je to problém pro ekonomický systém? Ani v nejmenším. Problémem by byl přesný opak, tj. zachování, dlouhodobá funkčnost a maximální kvalita zboží, které vyrábíme. Jen těžko si lze představit větší absurditu, zvláště poté, co si uvědomíme, že existujeme na kusu skály plující vesmírem, s omezeným množstvím úplně všeho a podstatou naší ekonomiky by tedy měla být schopnost hospodařit jak efektivně, tak šetrně. Jak je tedy možné, že společnost (minimálně její většina) žije ve stavu blažené nevědomosti, případně ve stavu odmítnutí a popření toho, co je skutečným kořenem problému? Vyčerpávající odpověď by pravděpodobně vyžadovala celou knihu, ne-li dvě, nicméně kulturní psychologie zcela jistě nabízí hned několik zajímavých odpovědí.

Odpovědí na otázku, proč nejsme schopni vyřešit byť jen jediný globální problém, natož pak zpomalit tempo vyhlazování ekosystémů a rostlinných a živočišných druhů, je zastralý anti-ekonomický model vytvářející a upevňující destruktivní a neudržitelné lidské hodnoty. Autor bude toto téma dále analyzovat v dalších příspěvcích.
Photo byGiuliano Di Paolo on Unsplash