Současný ekonomický systém je podvod

Každé malé dítě ví, že žijeme ve světě peněžně-tržní ekonomiky. Peníze jsou všeobecně přijímaný prostředek směny, která se odehrává v tržním prostředí nabídky a poptávky.

Už málokdo ale ví, jak je vlastně celé toto ekonomické soustrojí postavené. Paradoxem je to, že být studentem ekonomie dnes znamená celé věci spíše nerozumět, než naopak.

Tak tedy, současná globální ekonomika je založená na nekonečné expanzi. Je to ekonomika hospodářského růstu bez jakéhokoliv cíle. Obecně vzato, hospodářský růst vzniká ideálně přeměnou určitého obecně sdíleného zdroje jako je voda, les, horniny, minerály a jiné surové materiály na výstup určený k prodeji za účelem tvorby zisku. Zásadní pro tvorbu zisku je maximální rozpor mezi cenou vstupu a cenou výstupu. Cenově náročné vstupy ukrajují z potenciálu zisku, což je v současném systému nežádoucí. Hospodářský růst je v dnešním světě vším. Vysoká míra hospodářského růstu je ekvivalentem královské postupky v pokru. Živobytí a ekonomické přežití je pevně svázáno s hospodářským růstem, bez něhož nevytváříme zaměstanost, vázne produkce ale i spotřeba a celý systém začíná silně drhnout. Firma, která si dovolí přešlapovat na místě místo expanze, riskuje ztrátu tržního podílu a případný bankrot nebo sežvýkání konkurencí. Vládu, která nenaplní předpoklady pro růst anebo hospodářský růst, semele dluhová past – skokový nárůst úroků státního dluhu, ztráta hodnoty státních dluhopisů atp. Neustálou snahou vlád je tedy vytváření příležitostí pro kapitálové investice prostředníctvím různých pobídek a odstranění tzv. „překážek“ typu zajištění důstojné minimální mzdy nebo vytvoření pevného legislativního rámce ochrany přírody. Míra hospodářského růstu také vytváří mezinárodní hierarchii moci a dokonce i určuje vyjednávací sílu jednotlivých zemí v rámci rozhodování Světové obchodní organizace.

Imperativ růstu a jeho původ

Ekonomika růstu je fenoménem posledních ani ne sta let. Doba po hospodářské recesi zkraje 20. století, která zasáhla především USA a země západní Evropy, vedla k hledání způsobu kvantifikace veškerých služeb a statků vytvořených v rámci ekonomiky daného státu. Vedoucí představitelé USA v té době oslovili mladého ekonoma běloruského původu Simona Kuznetse s požadavkem na vytvoření účetního systému schopného peněžně vyjádřit celkovou hodnotu ekonomické tvorby. Cílem bylo zvýšit schopnost intervence v případě, že se ekonomika začne ubírat špatným směrem. Kuznets přišel s indikátorem hrubého národního produktu, na jehož základě byl vytvořen hrubý domácí produkt (HDP) jak jej známe dnes. Kuznets ale dodal tento nový indikátor s varovnou zprávou. On sám si byl vědom toho, že HDP je chybným ukazatelem, který nerozlišuje to, jestli byla daná aktivita vedoucí k růstu HDP obecně prospěšná nebo destruktivní. Nezáleží tedy na tom, jestli vykácíme les a dříví prodáme, vybetonujeme mokřad při výstavbě letištní ranveje, zničíme celý biotop výstavbou vodní elektrárny nebo prodloužíme pracovní den a odložíme odchod do důchodu. Ve všech případech HDP povyroste, čímž zároveň bohužel vyšle zcela mylnou zprávu o zdraví ekonomiky. HDP je také indikátorem zcela slepým vůči nevýdělečným aktivitám, ať už se jedná o péči o nemocného člena rodiny nebo produkce vlastního ovoce a zeleniny. Tyto a jim podobné aktivity nejsou do HDP zahrnuty. Kuznets si byl těchto nedostatků vědom a varoval před použitím HDP jako měřítka ekonomického pokroku společnosti, a to i proto, že nebere v potaz duševní a fyzický blahobyt lidí. Pokud ale vůbec kdy byla jeho varování brána vážně, s nástupem 2. světové války došlo k celkovému zmrazení jakýchkoliv pochyb o tom, že HDP není vhodným ekonomickým indikátorem určujícím ekonomický pokrok společnosti. Po válce byl ještě nějaký čas hospodářský růst vnímán jako pouhý nástroj pro naplnění politických priorit společenského rozvoje. Avšak s nástupem politiky nově vytvořené Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) v roce 1960 se stal hospodářský růst hlavním a jediným cílem vládní politiky západních zemí a později i zbytku světa. Toto nové smýšlení bylo dále umocněno soutěžením západu s východem v rámci studené války. Míra růstu HDP se během krátké doby stala páteří globální ekonomiky, ačkoliv HDP k této funkci nikdy nebyl určený a my, lidé, jsme sami sebe přesvědčili, že hospodářský růst je zástupcem blahobytu, což je realita, kterou autor Jason Hickel výstižně nazval „mimořádným ideologickým převratem“.

Nezdravý tříprocentní růst

K tomu, aby součásná ekonomika příliš neklopýtala, je potřeba zachovat její růst na úrovni minimálně tří procent. Tříprocentní růst totiž garantuje dosažení určité návratnosti investic. Ačkoliv se tři procenta tváří vcelku nevinně, hospodářský růst je složenou funkcí, což v praxi vypadá tak, že základem pro hospodářský růst je velikost ekonomiky + hospodářský růst z předchozího roku. Pokud byla tedy velikost ekonomiky minulý rok 100 a hodnota vykázaného hospodářského růstu byla 3, pak od nás náš ekonomický systém v dalším roce vyžaduje minimálně tříprocentní růst z hodnoty 103. Pokud zachováme růst na hodnotě tří procent a tuto posloupnost si zopakujeme 23 x, dostaneme se na dvojnásobek původní velikosti ekonomiky. Jinými slovy, díky složené funkci vede nevinně vypadající tříprocentní hospodářský růst ke zdvojnásobení velikosti ekonomiky během pouhých 23 let. Pětiprocentní růst nás dostane na dvojnásobek původní velikosti ekonomiky během 14 let. Co to ale přesně znamená zdvojnásobit velikost ekonomiky? Znanemá to požadavek dvakrát většího množství surových materiálů, dřeva, železné rudy, oceli, betonu, hliníku, uhlí, ropy, energií, prodaných aut a tak dále, ale také dvojnásobek odpadu a znečištění. Znamená to, že množství nesmyslů, které naše ekonomika chrlí den co den, se zdvojnásobí. Znamená to, že nekonečný proud tankerů, nákladních lodí a kamionů se zase o něco prodlouží, zatímco v opačném směru vytvoříme další pohoří z odpadků. Hospodářský růst jde ruku v ruce s těžbou a zpracováním surových materiálů a z nich vytvořeného množství zboží všeho druhu. Pokud máte pochyby, stačí si vyhledat data o hospodářském růstu a surovinové stopě (material footprint). Jedná se víceméně o stejnou křivku. Právě spotřeba surových materiálů od počátku 20. století vzrostla více než 13 x. Zatímco okolo roku 1900 lidstvo spotřebovalo za rok zhruba 7 miliard tun surových materiálů, v roce 2000 to bylo 50 miliard tun a na konci roku 2017 neuvěřitelných 92 miliard tun. Pokud bude tento trend pokračovat, někdy v polovině století bude naše globální roční spotřeba činit 200 miliard tun surových materiálů, množství čtyřikrát větší, než kolik je maximální udržitelná hranice pro surovinnou těžbu.

Hospodářský růst a peníze

Není těžké uhodnout, co je hlavní hnací silou hospodářského růstu. Jsou to především investice. Peníze tečou tradičně ve větším objemu do odvětví a příležitostí zaručujících rychlou návratnost a zisk. To samozřejmě vytváří neuvěřitelný tlak na tvorbu těchto investičních příležitostí. Díky nastavení světové ekonomiky navíc nestačí tyto příležitosti vytvořit pouze tento rok a v roce příštím si dát pohov a hodit si nohy na stůl. Naopak v příštím roce musíme makat o to víc, protože vyžadovaná velikost investičních příležitostí povyrostla o hodnotu hospodářského růstu v roce předchozím. Je to jako být uvězněn na běhacím pásu, kde je potřeba běžet stále rychleji, jen abychom zůstali na místě. V současnosti odovídá tříprocentní globální hospodářský růst zhruba kompletní ekonomice Velké Británie. To znamená, že každý rok potřebuje globální ekonomika nárůst o velikost celé ekonomiky Velké Británie jenom k tomu, aby se celý tento domeček z karet nezhroutil. Nedivme se tedy expandujicí těžbě v panenských lesích Ekvádoru nebo zrychlujícímu odlesňování Amazonského deštného pralesa. Nedivme se výstavbě nových letišť, elektráren, ropovodů, skladišť nebo nákupních center. Nedivme se tomu, že sami sebe týráme stále agresivnějším marketingem a podprahovou manipulací k tomu, abychom si vzali půjčku na nové auto, které nepotřebujeme, nebo běželi do obchodu pro nejposlednější z posledních technologických hraček. Náš ekonomický systém toto chování vytváří a vyžaduje pro své vlastní přežití.

Stejně tak jako existuje tlak na vytváření nových investičních příležitostí, existuje i tlak na investory k tomu, aby do těchto příležitostí zainvestovali. Díky inflaci totiž peníze postupem času ztrácejí svou hodnotu. Nechat kapitál zaparkovaný na bankovním účtu není tedy preferovaný způsob uchování hodnoty peněz. Jako mnohem lepší způsob se nabízejí nejrůznější investice, ideálně se zdravým růstovým procentem. Celé to připomíná situaci, kdy nemocný nemocného léčí. Nabízí se zde ale otázka, proč vůbec peníze ztrácejí postupem času svou hodnotu. Inflace je dnes téma natolik zpolitizované, že se člověk musí doslova prodrat šumem a davem nesmyslů, které chrlí politici, ekonomové a bankéři, aby se dobral rozumné odpovědi na otázku „Jak a proč vzniká inflace?“.

Tvorba peněz

Na to, abychom si mohli zodpovědět otázku proč peníze ztrácejí hodnotu, je třeba si nejdříve zodpovědět otázku jinou. Odkud se peníze berou a jakým způsobem vstupují do ekonomiky? S ohledem na to, že se ekonomie tváří jako velmi etablovaná vědecká disciplína, je vznik peněz možná až absurdně jednoduchý. Peníze vznikají s každou novou bankovní půjčkou a vůbec nezáleží na tom, jestli si peníze půjčuje stát, soukromý subjekt nebo fyzická osoba. Peníze jsou do ekonomiky distribuovány prostřednictvím půjček, včetně těch komerčních. Obecným pravidlem je tzv. 9+1, což v překladu znamená, že banka by měla disponovat pouze jedním dílem z celé částky dané půjčky, zatímco zbylých devět dílů vytvoří úředník tím, že půjčku naťuká do systému. Pokud si tedy jdete půjčit 10 tisíc korun, banka by měla disponovat minimálně tisícikorunou. Zbylých 9 tisíc korun je vytvořeno z ničeho. Veškeré peníze jsou tedy ve skutečnosti dluhem a nezáleží na tom, jestli se bavíme o korunách, eurech nebo dolarech. Každý halíř a každý cent jsou pěnezi, které někdo někomu dluží. A co že zajišťuje novým penězům hodnotu? Objem peněz, který je již v oběhu. Pokaždé, když dojde k vytvoření nových peněz, hodnota peněz v oběhu je novými penězi ‘zředěna’, čímž dochází mimo jiné... k inflaci. Inflace tedy není následkem špatného hospodaření nebo snad nezodpovědných rozhodnutí. Ne, inflace je produktem a nedílnou součástí současného ekonomického modelu. Peníze (neboli dluh) jsou a budou dále znehodnocovány s tím, jak jich v ekonomice přibývá. A paradoxně právě tato skutečnost vytváří tlak k tomu nenechat peníze jen tak stát.

Počkat, pokud jsou ale peníze dluhem, jak je možné tento dluh splatit? Možné to není. Nejen proto, že peníze jsou dluhem, ale především proto, že úrok není součástí nabídky peněz. Pokaždé, když do ekonomiky vstoupí nové peníze prostřednictvím dluhu, dojde na aplikaci úroku, tedy určité částky, kterou je třeba uhradit nad rámec výše jistiny. Tato úroková částka ale součástí nabídky peněz není a musí být získána prostřednictvím ekonomické interakce. Kupříkladu tím, že levně nakoupím a dráž prodám. Výsledkem této dynamiky, kdy je dlužná částka vyšší než samotná jistina určující množství pěnez vstupujících do ekonomiky, je současná situace, kde je výše globálního dluhu 281 bilionů USD neboli 3,2-násobek globálního HDP. Množství peněz v ekonomice je a vždycky bude nižší než celková jistina s aplikovaným úrokem. Dluh se tak pouze přelévá ze strany na stranu. Bankrot je nevyhnutelný.

Závěrem

Růstová peněžně-tržní ekonomika je podvodem, který pácháme sami na sobě. Neustálý tlak na zajištění růstu vede k perveznímu typu chování, jehož manifestací je nikdy nekončící příval nejrůznějších problémů. Příkladem je například tzv. plánovaná zastaralost neboli záměrná designová neefektivnost, kdy je zboží automaticky vyráběno tak, aby bylo poruchové. V konkurečním tržním prostředí je plánovaná zastaralost nezbytná k zajištění tržního obratu ekonomických subjektů. Bohužel pro nás existuje téměř nekonečná záplava mýtů a polopravd o tom, jak je ekonomický růst nutností k ukončení chudoby nebo snad o tom, jak je ekonomický růst blahodárný pro jeho účastníky. Data přitom hovoří jasně. Absolutní většina příjmu vytvořeného ekonomických růstem jde do kapes těch nejbohatších elementů dnešní společnosti. Zatímco 60 procent globální populace získá každý rok zhruba 5 procent příjmů plynoucí z globálního ekonomického růstu, nejbohatší jedno procento populace sklidí téměř čtvrtinu těchto příjmů – částku o hodnotě 19 bilionů dolarů. Je to trend pouze poslední doby? Nikoliv. Téměř polovinu růstem generovaných příjmů (46 procent) mezi lety 1980 a 2016, skončilo v kapsách nejbohatších pěti procent populace. Tato do očí bijící nerovnost je samozřejmě obrovským problémem, ale v této fázi evoluce růstové ekonomiky není třeba růstové peněžně-tržní hospodářství reformovat, nýbrž ho kompletně odstranit a nahradit systémem novým. V době, kdy lidstvo stojí na prahu globální ekologické krize a nepředvídatelných klimatických změn, je totiž samotná existence ekonomického systému založeného na exponenciálním růstu v rozporu s kontinuitou života na planetě.

Zdroje:

Hickel, J., (2020). Less is More: How degrowth will save the world. Windmill

Materialflows.net

World Bank

World Inequality Database