Nástup kapitalismu v Evropě

Přechod od feudalismu ke kapitalismu je jednou z těch kapitol historie, která je historicky daná. Byl to úspěch, na nic se neptej! Je kapitalismus ale skutečně výsledkem lidské píle a důmyslnosti nebo tomu je jinak?

Přechod od feudalismu ke kapitalismu je jednou z těch kapitol historie, kterou minimálně letmo proletěl snad každý z nás nebo mu byl její obsah alespoň stručně vyložen v rámci základního vzdělávací procesu. Obvykle se jedná o pojednání o pozitivní společenské, hospodářské a politické přeměně a o přechodu od nesvobodné pracovní síly ve svobodnou námezdní robotu. Je to příběh plný pozitiv, ve kterém si kapitalismus připisuje na svůj účet počiny typu národního obrození nebo průmyslové revoluce. Na světě zdá se není pozitiva, ke kterému by kapitalismus přímo nepřispěl nebo za něj dokonce nepřevzal veškerou odpovědnost. 

Zaujatost nicméně není překvapující. V jednom z předchozích článků jsem se věnoval tématu schopnosti konstruktivní a nepředpojaté kritiky vlastních řad, tj. vlastního způsobu života, rozhodovacích procesů, hodnot utvářejících náš společenský řád. Dominantní způsob myšlení a kulturní klima dnešní doby je optika, kterou se často díváme na minulost, ale i na budoucnost. Není se tedy čemu divit, že historie kapitalismu, konkrétně jeho vzniku a nástupu, je často přehlídkou superlativů a nekončící chvály. 

Pravdou je, že kapitalismus se pouze svezl na vlně nově nabytého dostatku mnohem více spjatého s technologickým pokrokem než s čímkoliv jiným, ať už se jedná o navýšení těžby uhlí (pozn.: první podzemní uhelné doly se objevují v Anglii okolo roku 1750), konce Malé doby ledové, která v Evropě výrazně omezila dostupnost potravy, ale především pak průmyslové revoluce, která skutečně zažehla industrializaci v Evropě. Tento vztah je často nesprávně popisován v převráceném pořadí, tj. kapitalismus nějakým způsobem odvázal lidskou důmyslnost z řemene. Ačkoliv je kapitalismus často uváděn jako strůjce průmyslové přeměny Evropy a potažmo světa, to že kapitalismus byl zrovna oním rodícím se ekonomicko-společenským systémem korespondujícím s nástupem vědecko-průmyslové revoluce byla pouhá shoda náhod. Přestože je přechod od feudalismu ke kapitalismu ve skutečnosti pouze menší součást soukolí uvedeného do pohybu na počátku neolitické revoluce zhruba před 12 tisíci lety, kdy začala hloubková společenská transformace a přechod od kmenových komunit lovců-sběračů do podoby usedlého způsobu života s dělbou práce a počáteční stratifikací společnosti, jedná se o klíčové období, které s sebou přineslo do té doby neznámé koncepty typu soukromého vlastnictví nebo akciové společnosti.

Počátky kapitalismu a jeho formování začaly v severozápadním koutu Evropy. Rolnictvo tehdejší středověké Evropy bylo páteří feudálního systému, na jehož základě mělo přístup k půdě. Navzdory nižší průměrné délce života (v porovnání s dneškem) těžilo rolnictvo minimálně z určité garance živobytí v podobě přístupu k půdě a pastvinám, lovné zvěři a pitné vodě. Tato garance byla ukotvena v dlouhodobých tradicích a zákonech zaručujících rolnictvu obývací právo. Tlak na rolnictvo v podobě povinných desátků, odvodu daní a nároků na neplacenou práci ale počátkem 14. století přerostl v organizovanou rebelii napříč severozápadní Evropou. Starý kontinent si v té době procházel velmi těžkým obdobím hladomorů způsobených kombinací špatného počasí a nejrůznějších onemocnění hospodářských zvířat. V roce 1323 vypukl ve Vlámsku pětiletý konflikt mezi rolnictvem a šlechtou, po němž následovaly další lokální konflikty v oblastech Brugg a Gentu, Florencie, Liege a Paříže. Když ale o nějakých pětadvacet let později na Evropu udeřil dýmějový mor, který během několika let vymazal třetinu jejích obyvatel, karty byly rozdány znovu a tentokrát měli rolníci značnou vyjednávací sílu právě díky tomu, že jich bylo mnohem méně. Jejich soustředěný tlak na šlechtu nebylo možné dále ignorovat a rolnictvo si postupem času vydobylo jak nižší renty, tak i vyšší výdělky. Tato hybná síla ale pokračovala ve svém působení dále ve snaze zbavit feudální pány alespoň části jejich moci v zájmu vytvoření více rovnostářské společnosti. Tlak na šlechtu fungoval, o čemž vypovídá fakt, že Anglie v roce 1381 zrušila nevolnictví, čímž získala většina rolníků volný přístup k obecně sdíleným statkům (tzv. commons). Podobný trend se stal normou téměř v celé západní Evropě. Například v Německu, kde tvořilo více než 85 % obyvatel rolnictvo, měli farmáři pod kontrolou až 90 % půdy. Francouzský historik Fernand Braudel nazval období mezi léty 1350 a 1500 „zlatým věkem proletariátu“.Je to právě v této době, kdy samozásobitelské farmaření (farmaření pro svoji vlastní obživu, ne za účelem obchodu) zažívá svůj maximální rozkvět. To, že většina zemědělské činnosti probíhala touto formou na obecně vlastněné půdě, přineslo ohromující výsledky. Většina farmářského obyvatelstva měla jasný motiv k tomu se o půdu starat a zbytečně ji na pokyn feudálních pánů nepřetěžovat. Nutriční hodnota potravy vzrostla, farmáři pracovali kratší dobu, ceny potravy klesly a zároveň docházelo k obnově ekosystémů v důsledku absence externího tlaku na maximalizaci výnosů z půdy. Farmáři zároveň neměli příliš důvodů k tomu, aby se věnovali námezdní robotě a když už se pro ni rozhodli, jednalo se o krátkodobou činnost s vyššími nároky na výplatu. Evropské elity byly tímto novým uspořádáním pochopitelně značně pobouřeny. Dlouhé roky akumulace majetku, bohatství a moci vydřené na zádech rolnictva a chudé většiny se zdály být minulostí. Silvia Federici ve své knizeCaliban and the Witchv tomto smyslu mluví o „chronické diskumulaci“.Nešlo jen o zmenšující se elitářské příjmy, šlo o ztrátu sociální kontroly v důsledku nově nabyté autonomie rolnictva. Tato realita do budoucna bohužel pro rolnictvo nevěstila nic dobrého. To, co následovalo, byla systematická a bohužel násilná snaha o potlačení ambicí na uchování a rozvoj více egalitářské společnosti s cílem znovuzískání moci a neomezené možnosti kumulativního hromadění majetku a peněz na účet movité společenské menšiny. Nicméně jednalo se o nemalý úkol. Konec konců, rolnictvo bylo mnohem početnější a do značné míry nezávislé. Šlechta tedy musela spojit síly s církví a tehdejší buržoazií ve snaze znovu si rolnictvo podmanit a vynutit si jeho poslušnost. 

Bylo nad slunce jasné, že pokud bude rolnictvu dále umožněno hospodařit na obecně vlastněných pozemcích, jejich nezávislost půjde jen velmi těžko prolomit. Bylo tedy třeba s tzv. občinou skoncovat a získat kontrolu nad pozemky a lesy. Začal proces systematického vytlačování rolnictva z farem a pozemků, na kterých hospodařili. Obecně vlastněné pozemky byly oploceny a převedeny do rukou feudálních pánů. Staly se majetkem. Začal proces oplocení (angl. Enclosure). Značně omezená nabídka neoplocené půdy vyhnala její ceny prudce vzhůru. Do toho vzniklo další břímě v podobě nejrůznějších nově zavedených daní a poplatků. Nešlo ale jen o přístup k půdě, ale především o konec samozásobitelského farmaření, které téměř okamžitě vedlo mezi farmáři k epidemii hladu a chudoby. Je pochopitelné, že tato koncentrace vlastnictví půdy a s ní spojený ekonomický a politický monopol v rukách šlechty a bohatých obchodníků rozdmýchala na straně rolnictva protestní nálady. 

Olejem přilitým do ohně pak byl revoluční akt, který v roce 1534 strhl závoj z tváře římskokatolické církve. V té době to bylo 17 let od doby, kdy vůdce německého reformačního hnutí protestantů Martin Luther přibil svých 95 tezí na dveře kostela v německém Wittenbergu a zažehl tím protestantské hnutí. Tento buřičský akt sám o sobě bohatě stačil k tomu, aby církev vykonala “spravedlnost”, která by bývala doručena v podobě trýznivé smrti Martina Luthera. Výsledkem ale nakonec byla pouze jeho exkomunikace a postavení mimo zákon. Luther ale dále pokračoval ve své práci a v roce 1534 zasadil římskokatolické církvi tvrdou ránu, když dokončil překlad Bible z původní Latiny do lidového dialektu, čímž prakticky zrušil dosavadní monopol církve k interpretaci božího slova. Tisk začal ve vydavatelství ve Wittenbergu v tomtéž roce a je odhadováno, že během 40 let se prodalo přes 100 000 výtisků. Obyčejní lidé tedy už nemuseli dále spoléhat na oficiální představitele církve, aby získali (často zaujatý) výklad Bible. Překlad Bible do lidového dialektu jim otevřel přímou cestu ke zdroji a chudá většina tak záhy zjistila, že životní styl duchovních nemá s obsahem Bible moc společného, a že jim bylo církví soustavně lháno.

Ztělesněním vzteku a zoufalství bylo nově vzniklé revoluční hnutí rolníků, jehož početné řady si začaly klást požadavky v podobě snížení daní a větší autonomie vesnickým komunitám. Ústupky nicméně nebyly na pořadu dne a celý střet vyústil v sérii bitev na území dnešního Německa a střední Evropy. Farmářské revoluční hnutí utrpělo pod náporem aristokratických vojsk drtivou porážku. Během let 1524-1525 bylo zabito až 300 000 farmářů ve zbroji. Vlastnictví půdy a pozemková práva se rychle staly jádrem sporů, které na mnoha místech přerostly v ozbrojené povstání. Nejinak tomu bylo v Anglii, kolébce průmyslové revoluce, kde došlo k mnoha krvavým střetům. Mezi ty nejvýznamnější patří povstání z roku 1450, 1549 a 1607, kdy vypukla tzv. Middlandská vzpoura. Za podpory tísíců protestujících došlo ke stržení plotů a ohrad a celá vzpoura rychle přerostla v ozbrojený konflikt, ze kterého farmáři vyšli poraženi, vůdčí postavy této vzpoury byly veřejně popraveny a jejich těla rozčtvrcena. Nebezpečnému trendu rostoucí moci vlastníků půdy a velkostatkářů se nakonec postavila i samotná anglická královská obec ve snaze ochránit tradiční právo farmářů k využití obecně vlastněné půdy. Po porážce v občanské válce (1642-1651) ale došlo k výraznému omezení moci Koruny na úkor rozšíření moci vlastníků půdy, kteří postupně získali kontrolu nad parlamentem a využili jej jako nástroj k uzákonění procesu oplocení. Proces oplocení byl tak konečně v právu a mohl nabrat potřebné otáčky. Mezi lety 1760 a 1870 bylo v Anglii do osobního vlastnictví převedeno téměř 30 000 km2obecně vlastněné půdy. Pokud bylo období let 1350 – 1500 zlatým věkem proletariátu, období let 1500 – 1800 bylo jeho noční můrou. Právě toto období dalo za vznik mylné domněnce toho, že život před kapitalismem byl “hnusný, brutální a krátký” jak jej popsal anglický filozof Thomas Hobbes v roce 1651. Ve skutečnosti se evropská společnost v té době již nacházela uprostřed transformační bouře kapitalismu, jejíž strůjci záměrně uvrhli většinu obyvatel do naprosté chudoby. 

Výsledkem procesu oplocení a následné privatizace půdy byla epidemie chudoby a všeobecná nouze. Farmáři nejenže přišli o přístup k půdě, která jim zajišťovala obživu, ale i o svá obydlí. Autor Jason Hickel v tomto smyslu píše o humanitární katastrofě, kdy vůbec poprvé v historii neměla většina obyvatelstva přístup k základní obživě.Jakožto hladovějící bezdomovci neměli lidé jinou možnost než se začít houfně přesouvat do měst za účelem prodeje své pracovní síly. Během 18. a 19. století došlo v Anglii k bezprecedentnímu nárůstu počtu obyvatel měst. Zatímco populace Manchesteru se mezi roky 1771 a 1831 znásobila hned šestkrát, počet obyvatel Londýna se během let 1714 a 1840 rozrostl z 630 000 na téměř dva miliony. Pokud v roce 1801 žilo v městech Anglie a Walesu 17 % celkové populace, o devadesát let později to bylo neuvěřitelných 72 %. Během jediného století se tak z převážně agrární populace Anglie a Walesu stala populace městská. Nutno říci, že většina obyvatel žila v otřesných podmínkách chudinských čtvrtí, které dobře zmapoval Friedrich Engels ve své knizePostavení dělnické třídy v Anglii. Když se Engels v roce 1844 ocitl na prahu Manchesteru, pohled na podmínky pracujících mu doslova vyrazil dech. Otrocká práce v podobě 16-hodinových směn včetně práce dětí, život ohrožující a zdraví ničící podmínky v továrnách a dolech, žalostné mzdy, otřesné hygienické a sanitární podmínky. Život pracujících této doby byl utrpením od začátku do konce, což netrvalo dlouho, protože průměrná délka života klesla na úroveň z doby řádění dýmějového moru v letech 1348 – 1350 (cca 25 let). 

Uměle vytvořená chudoba a nedostatek se staly motorem kapitalistického rozvoje a elity evropského kapitalismu je velmi rychle využili jako strategii svého vlastního obohacení. Historické záznamy tuto strategii jasně dokládají. Agrotechnik Artur Young v roce 1771 na adresu chudé většiny uvedl: “Každý idiot přece ví, že nižší třídy musejí být udržovány v chudobě, jinak nebudou nikdy pracovat.” Reverend Joseph Townsend v roce 1786 na totéž téma uvedl: “Pouze hlad je dokáže přimět k práci”, zatímco vlivný skotský obchodník Patrick Colquhoun považoval chudobu za “Nepostradatelnou a nutnou složku společnosti”, bez které by národy a komunity nemohly dosáhnout civilizovaného stavu. “Jedná se o zdroj bohatství, jelikož bez chudoby by nebylo práce, nebylo by zbohatlíků, nebylo by pokroku, komfortu, ani žádných přínosů pro ty majetné a bohaté.” Lord John Bishton ve své zprávě o stavu zemědělství v hrabství Shropshire z roku 1794 uvedl: “Využití obecně vlastněné půdy vytváří v mysli určitý stav nezávislosti.[Díky oplocení]budou dělníci pracovat každý den v roce, jejich děti budou podrobeny práci v raném věku a toto tolik potřebné podřízení si nižších společenských tříd bude do značné míry zajištěno.” 

Ti farmáři, kteří si troufli na to farmáři zůstat, se najednou ocitli ve velmi odlišné realitě. Půda byla pronajímána jejími vlastníky farmářům na dobu určitou a na základě produktivity. V praxi to znamenalo rostoucí tlak na to vytěžit z půdy maximum. Selhání pro farmáře znamenalo zánik nájemní smlouvy a téměř okamžitou existenční krizi. Původní před-kapitalistický étos kolektivní spolupráce mezi farmáři byl nahrazen přímou konkurencí. Základní principy a zásady péče o půdu byli nahrazeny maximalizací výstupů, což vedlo k obohacení vlastníků půdy, nikoliv však farmářů. Stejná strategie maximalizace výstupů byla aplikována kapitalisty průmyslové revoluce na dělníky, kteří byli v o něco horší situaci kvůli armádě chudých a zoufalých, kteří často bez mrknutí oka kývli na 16-hodinové směny otrocké práce.   

Ideologie kapitalismu byla v Evropě uvedena v praxi pouze za cenu zničení možného návratu k více rovnostářské společnosti. Tvrzení obhájců kapitalismu o tom, že právě díky kapitalismu se většina lidí vymanila z chudoby je demagogickým úskokem. Pokud toto tvrzení doplníme a narovnáme, znělo by asi takto: “Přechod ke kapitalismu v Evropě zničil nezávislost většiny jejích obyvatel, výrazně snížil průměrnou délku života a sebral jim všechno, aby jim následně po té, co došlo k přerovnání společenské struktury, prostřednictvím námezdní roboty v otrockých podmínkách něco málo vrátil.” 

Proces oplocení ale nebyl jediným nástrojem ekonomicko-společenské transformace. Nástup kapitalismu vyžadoval dvě základní proměnné. Tou první byla levná pracovní síla v hojném množství, kterou si kapitalistická ideologie podmanila násilným masovým ožebračením většiny populace, která byla do té doby víceméně nezávislá a soběstačná. Druhou proměnnou byla akumulace kapitálu, k níž nedošlo prostřednictvím píle a tvrdé práce nastupujících podnikatelů, jak se nás snaží přesvědčit klasická ekonomická teorie, nýbrž prostřednictvím kolonizace v rámci které evropské mocnosti vyrabovaly přírodní zdroje zemí Latinské Ameriky, východní Asie a Afriky a zdecimovaly jejich populaci. Tématu kolonizace a její sponzorské roli, kterou v procesu nástupu kapitalismu hrála, bude věnována druhá část tohoto článku. 

Zdroje:

Braudel, F., (1973). Capitalism and Material Life. HarperCollins

Federici, S., (2004). Caliban and the Witch. Autonomedia

Hickel, J., (2017). The Divide – A brief guide to global inequality and its solutions. Windmill Books.

Fotka k perexu: Londýn, Dudley street, 1872. Zdroj: Getty Images