Bezedná past peněz: dluh, inflace, bankrot a pád do chudoby

Jednou z hnacích sil stojících za postupným rozpadem současného peněžně-tržního hospodářství, jehož je kapitalismus jednou z odnoží, je peněžní systém samotný.

Břímě světového dluhu

Příběh světového dluhu je zdánlivě nekonečným příběhem sám o sobě. Rok co rok jeho hodnota narůstá a ti zvídavější z nás se čas od času nad touto informací pozastaví s lehce nadzviženým obočím. Pokud je každá země světa zadlužená, komu vlastně dlužíme? Klingonům? Nebo snad Romulanům?

Na konci roku 2019 překonala hodnota světového dluhu hranici 255 bilionů USD, tedy 255 milionů milionů USD, matematicky vyjádřeno jako 255 x 1012. Zatímco hodnota globálního HDP byla něco málo přes 87 x 1012 USD, tedy třetinou. K tomu, abychom hodnotu světového dluhu lépe pochopili, si představte, že jste nesmrtelní a pracujete non-stop 8 hodin denně 365 dní v roce od počátku agrární revoluce, kterou datujeme 10,000 let př.n.l. Z výplaty neutratíte ani pětník a inflace neexistuje. Jaká je vaše hodinová sazba nutná k tomu, abyste do roku 2020 vydělali stejnou částku, tj. 255 bilionů dolarů? ....Pět tisíc dolarů na hodinu? Přeci jenom, jde o více než 12 tisíc let práce. Víc? Dvacet tisíc dolarů na hodinu? Kdepak. Potřebujete vydělávat přes sedm milionů dolarů (162 milionů Kč) na hodinu po dobu více než 12 000 let. To je hodinová sazba, která je zhruba sedmkrát vyšší než kolik průměrně vydělá vysokoškolsky vzdělaný občan ČR za celý život.

Podle předpokladů z ledna roku 2021 měl svět dosáhnout dluhové hodnoty 257 x 1012 USD na konci prvního kvartálu. V přepočtu na globálního obyvatele by se jednalo o osobní dluh nějakých 732 000 Kč na každého z necelých osmi miliard obyvatel. Tento předpoklad se ale zcela jistě nenaplnil, jelikož Covid-19 odpálil pomyslnou dluhovou pojistku. Zatímco nárůst světového dluhu za celý rok 2019 byl okolo $10 bilionů, jen první rok pandemie zvýšil globální dluh o $19,5 billionů. Mezi nejzadluženější země světa patří tradiční západní, neokoloniální ekonomiky, tj. země západní Evropy, Kanada, USA, země Commowealthu, ale třeba také Japonsko (až donedávna okupující první pozici), Řecko, Hong Kong a v menší míře Čína, Indie a Brazílie. Nicméně současná snaha inflaci zkrotit prostřednictvím navýšení úrokových sazeb zvedla ceny úvěrů a rázně udeřila na ty nejchudší země světa. Mnoho z nich si úvěrové splátky nemůže dále dovolit a čeká je buď státní bankrot nebo možnost obzvláště oblíbená u zkázonosných zločinných institucí typu Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka - půjč si víc. Podobná bezmyšlenkovitá neřešení nám jdou velmi dobře.

Jak ale vlastně vůbec vznikají peníze?

Vzhledem k tomu, že se světová ekonomika utápí v dluhu, by bylo nanejvýš moudré dluhovou krizi řešit. K tomu, abychom mohli kriticky zanalýzovat řešení dluhové krize, je nutné si nejdříve povědět něco o tom, jak peníze vznikají. Je to totiž možná až příliš jednoduché vzhledem k tomu, že se ekonomie tváří jako velmi rigorózní a exaktní vědecká disciplína.

Peníze vznikají s každou novou bankovní půjčkou. To znamená, že každý bankovní úvěr je další peněžní injekcí, vytvářející nové peníze...z ničeho. Pokud mluvíme v dnešní době o úvěru, tak se již dávno nebavíme o fyzickém oběživu, tedy bankovkách a mincích, které tvoří pouhý zlomek celkového objemu peněz v ekonomice. Mluvíme o virtuálních penězích, shluku jedniček a nul bez jakýchkoliv vazeb na reálný svět. V momentě, kdy je úvěr sjednán a schválen a tyto virtuální peníze jsou připsány na účet klienta, došlo k vytvoření nových peněz. Veškeré peníze jsou tedy ve skutečnosti dluhem a nezáleží na tom, jestli se bavíme o korunách, eurech nebo dolarech. Každý halíř a každý cent jsou peníze, které někdo někomu dluží. A co že zajišťuje novým penězům jejich hodnotu? Objem peněz, který je již v oběhu. Pokaždé, když dojde k vytvoření nových peněz, hodnota peněz v oběhu je jimi zředěna, čímž dochází mimo jiné...ano, k inflaci. Inflace tedy není následkem špatného hospodaření nebo snad nezodpovědných politických rozhodnutí. Inflace je produktem a nedílnou součástí současného ekonomického modelu. 

Oukej, pokud jsou ale peníze vytvářeny prostřednictvím dluhu, jak je možné tento dluh splatit? Pokud by existovala v ekonomice přímá úměra mezi množstvím peněz a dluhem, stačilo by prostě vysát všechny peníze z ekonomiky. Dluh je splacen, nikdo nemá nic. Následuje revoluce a vypálená Strakova akademie. To by zcela určitě zkazilo panu Fialovi víkend. Jenže ouvej, výše dluhu v ekonomice výrazně přesahuje množství peněz. Je tomu tak proto, že každá půjčka s sebou nese náležitou úrokovou sazbu, jejíž výše ale není součástí nabídky peněz. V praxi to znamená, že ona půjčka, kterou musí klient bance vrátit, musí být navýšena o úrokovou sazbu. Množství peněz, které tato úroková sazba tvoří, ale nikdy do ekonomiky nevstoupilo a musí být tedy určitým způsobem získáno prostřednictvím ekonomické aktivity, tak aby byla dotyčná osoba schopna půjčku splatit. Výsledkem je situace, kdy objem veškerých peněz v ekonomice nestačí na pokrytí celkového dluhu, což jsou úvěry navýšené o uplatněné úrokové sazby. Je to problém? Je to problém, protože ačkoliv se dluh dá, alespoň zdánlivě, na úrovni jednotlivce splatit, ve skutečnosti jde o jeho pouhé přelévání ze strany na stranu. Peníze, které použijete ke splacení svého soukromého dluhu, někdo někomu dluží s úrokem. Dluh je tedy v současném ekonomickém systému doslova vzato nesplatitelný a není tedy vůbec nadsázkou nazývat současný peněžní systém lichvou. Bankrot ve všech formách, tj. osobní, firemní, ale i státní, je tak jen otázkou času.

A protože žijeme v perverzním anti-ekonomickém systému, který určuje kdo bude žít a kdo zemře na základě schopnosti si na živobytí vydělat (ať už to znamená cokoliv), peníze potřebujeme k přežití všichni.  Lichvářský finanční systém nás tlačí do ekonomického hyenismu, kdy je každý z nás nucen vydělávat peníze na ostatních, vždy, pořád a všude. Do mlýnku na maso jsou ale vhozeni především ti méně majetní občané, tj. od střední třídy níž. Neofeudální milionářská a miliardářská elita naopak z podobných finančních útrap střední třídy výrazně těží, především tím, že vaše úroky z dluhu, úroky z prodlení, atd. jsou víceméně jejich úrokovou sazbou na spořících účtech. Těžko byste hledali více bezskrupulózní důkaz o tom, že ekonomický systém slouží zájmům majetných na úkor střední a nižší společenské třídy. 

Na úrovni ekonomických subjektů vytváří dluh tlak k hospodářské expanzi. Jeho vyjádření je odlišné v závislosti na tom, o kterém ekonomickém subjektu zrovna hovoříme. Soukromý dluh jednotlivců je víceméně oprátkou okolo krku. Buď člověk peníze nějakým způsobem sežene a dluh splatí nebo jej systém semele, rozžvýká a vyplyvne na okraj společnosti. U firem se jedná o neustálý tlak na to zvýšit tržby, potažmo zisk, což znamená zvýšit objem prodeje. Není náhodou, že dneska už nelze sehnat důstojný kus výpočetní techniky, který by fungoval spolehlivě i po záruce a byl designově uzpůsoben tak, aby jej šlo snadno obnovit, opravit, upgradovat na vyšší model atp. Namísto toho stavíme z mobilních telefonů, laptopů, tabletů, chladniček, praček, televizí, a dalších zařízení v Africe a Asii celá pohoří odpadu. To samé platí o autech, oblečení, obuvi, nábytku a vůbec veškerém spotřebním zboží. V tomto směru jsou firmy a korporace se státem zajedno a od sebe vzájemně k nerozeznání. Funkce státu existujícího v ekonomickém modelu postaveném na neustálé expanzi může být pouze jedna, a to zajištění, ochrana a údržba hospodářské expanze. V jazyce politickém mluvíme o hospodářském růstu aneb spotřebovávejme více a rychleji. Není tedy divu, že lidstvo stále rychleji a efektivněji strouhá a mele přírodu do podoby zboží podřadné kvality. Jsme vlečeni proudem požadavků současného ekonomického modelu, který definuje naše chování.

Absence ukotvení peněz v reálném světě je už pouhá třešnička. Peníze jsou v současném vědecko-technologickém světě zastralým přežitkem a brzdou společenského pokroku, ale pokud na chvíli připustíme, že peníze potřebujeme, neměly by být podloženy něčím hmatatelným? A ideálně ne zlatem, které neplní příliš mnoho životapodpůrných funkcí, ale třeba pitnou vodou? V takovém případě by tedy hodnota peněz korespondovala s naší schopností zajistit světu dostatek kvalitní pitné vody. To mi dává smysl! Realita je ale taková, že hodnota peněz není podložena ničím. Respektive je podložena pouze určitým množstvím důvěry v to, že peníze opravdu nějakou hodnotu mají a tím, kolik peněz je v oběhu. Nicméně absence hmotného propojení s fyzickým světem znamená, že množství peněz uvedené do ekonomiky může dalece překročit peněžní vyjadření veškerých přírodních zdrojů, komodit, fyzických statků a vůbec veškerého „hmotna“. A ačkoliv je cenové vyjádření fyzických zdrojů planety jen dalším absurdním znakem nepochopení základních požadavků naší symbiózy s přírodním světem, jeho aplikace umožňuje tyto fyzické zdroje získat, kontrolovat a ve výsledku je rozemlít do iPhonů. Mimochodem, to samé platí o kontrole lidských životů, obzvláště těch na dně společensko-ekonomického řádu. No a vzhledem k tomu, že je globální ekonomický model pyramidou přesouvající peníze z jejího spodku na její vrchol, znamená to, že se postupem času dostaneme do fáze, kde akumulace peněz dosáhne bodu, kdy mohou jedinci hromadit a vlastnit téměř cokoliv, bez omezení, včetně zdrojů a prostředků, které by jinak sloužily společenským zájmům a potřebám. To už se samozřejmě děje a i proto si dnes protíráme oči při pohledu na zprávy o tom, že Elon Musk získal kontrolu na Twitterem za „pouhých” $44 miliard ve stejný moment, kdy vláda Srí Lanky urguje své občany žijící v zahraničí, aby pomohli uhradit zahraniční dluh země ve výši $51 miliard a stát tak mohl nakoupit alespoň nějaké jídlo a paliva.  Osm nejbohatších lidí planety má dnes stejné bohatství jako spodní polovina globální populace.

Jak je ale vůbec možné, že žijeme v ekonomice, která tak obscénní akumulaci bohatství na úkor ostatních umožní? Skutečný ekonomický systém nám má přeci umožnit šetrné, inteligentní a efektivní hospodaření, nikoliv odměňovat chamtivost a vytvářet pobídky k co nejrychlejší spotřebě často neobnovitelných přírodních zdrojů. Nebudu vás dlouho napínat, žijeme v přesném opaku toho, co je podstatou skutečné ekonomiky. Současná anti-ekonomika je strukturálně nastavena tak, aby odměňovala a chránila bohaté a značně omezovala sociální mobilitu (schopnost posunu v rámci společenských tříd) všech ostatních, zatímco z živé planety vytváří zpustošenou mozaiku parkovišť, nákupních center a skládek. Nevěříte? Téměř veškeré finanční pandemické stimuly v podobě peněžních injekcí do ekonomiky si nakonec našly cestu na vršek pyramidy, od rukou těch nejbohatších z bohatých. Podle statistických údajů organizace Oxfam, která se zabývá mimo jiné i ekonomickou nerovností v naší společnosti, jsme během pandemie viděli vůbec nejvýraznější nárůst bohatství světových miliardářů, které během dvou let pandemie narostlo o více než za celých předchozích 14 let ekonomického vývoje. Deset nejbohatších lidí světa během pandemických let zvýšilo svůj příjem na $15,000 za sekundu, tedy zhruba 30 miliard Kč denně. Nabídka peněz vytvořená v rámci pandemie centrálními bankami, včetně ČNB, navíc značně rozšířila miliardářské řady, a to tempem jeden nový miliardář každých 26 hodin. Ačkoliv je toto pokroucené nastavení peněžně-tržní ekonomiky dlouhodobě známé, mluví se o něm co možná nejméně. Politická garnitura stejně jako neofeudální elity evidentně nemají zájem na tom, tuto iluzi jakkoliv nabourat. A zatím se jim to daří náramně! Vždyť kdo dnes nevěří tomu, že systém odměňuje všechny spravedlivě, tvrdá práce je cestou na vrchol a že člověk si musí na živobytí vydělat? Poctivě pracuj, na nic se neptej, vezmi si nějakou tu půjčku a trpělivě čekej až ti ekonomika pořádně nafackuje a posune tě o 10 let zpátky. Třeba jako teď, v době, kdy je meziroční míra inflace téměř 13% a ti méně majetní jen marně hledí na to, jak jim jejich rozpočet na dovolenou protéká mezi prsty. Mašinérie nejrůznějších ekonomicko-politických výmluv a ospravedlnění už nějakou dobu jede na plné obrátky a přední tzv. ekonomové se div nepředkloní vzad ve snaze najít tu “skutečnou“ příčinu inflace. Skutečná přičina, tedy samotný peněžně-ekonomický systém, ale leží za zdí současné ekonomické víry, která je nám vštěpována od utlého věku a která, stejně jako kterékoliv jiné náboženství, nestrpí jakékoliv zpochybňování svých koncepčních základů. Ještě tak, abychom nedejbože změnili naše společensko-ekonomické systémové nastavení k lepšímu! Právě k tomu vás ale vyzývám!