Efemeralizace: Skutečné ekonomické bohatství společnosti

Většinový názor na to, čím je ekonomické bohatství je ten, že se jedná buď o peníze a jejich deriváty nebo fyzické zdroje. Není tomu tak.

Čím je ekonomický systém? Ve velmi obecné rovině se dá říci, že ekonomický systém je software s funkcí obecného zaopatření lidské společnosti obývající hardware (Zemi). Systém alokace zdrojů, produkce a distribuce zboží a služeb je v současném ekonomické řádu řízen prostřednictvím trhu za použití peněz, což je bohužel zastaralý, destruktivní a velmi krátkozraký model, který nejenže dnes už velmi okatě ničí vše okolo nás, ale zároveň se toto systémové vědomí propisuje do našeho způsobu myšlení. Výsledkem je systém spojených nádob, kde neudržitelný ekonomický systém vytváří a upevňuje překroucený systém lidských hodnot s cílem bránit a chránit svou existenci.

Názornou ukázkou je mainstreamový koncept ekonomického bohatství. Většinový názor na to, čím je ekonomické bohatství je ten, že se jedná buď o peníze a jejich deriváty nebo fyzické zdroje. A to pro jejich zástupnou hodnotu, kterou v našem současném společensko-ekonomickém nastavení mají. V obou případech se jedná o odraz konkurenční, invidualisticky orientované ekonomiky ve formě antagonistického konfliktu, kdy ztráta jednoho účastníka znamená stejně velkou výhru účastníku druhého. Entropie, neboli neustálá degradace systému, nicméně oslabuje obě představy bohatství. V případě peněz navíc díky samotnému mechanismu tvorby peněz o žádném skutečném bohatství nemůže být řeč vzhledem k tomu, že hodnota peněz nejenže není podložena ničím hmatatelným, ale zároveň i neustále klesá. Z pohledu dlouhodobého pokroku, blahobytu společnosti, jejího zdraví a udržitelnosti je tedy vyjádření ekonomického bohatství ať už v prvním či druhém případě destabilizující a škodlivé. Co tedy tvoří skutečné bohatství společnosti?

Podle amerického vynálezce, matematika, vědce a jednoho z nejvýraznějších intelektuálů 20. století Richarda Buckminstera Fullera (1895 – 1983) se jedná o schopnost společnosti „vytvářet více za méně“. Jinými slovy, jedná se o schopnost vytvářet lepší a kvalitnější výstupy za použití zmenšujícího se množství vstupů.  Bucky tento trend nazval efemeralizace a jeho představa o její aplikaci v naší společnosti byla taková, že efemeralizace bude zvyšovat životní úroveň pro rostoucí globální populaci navzdory omezenému množství zdrojů na planetě. Jeho filozofie lidského pokroku byla úmyslně v přímém konfliktu s Malthusiánskou filozofií, která tvrdí, že omezené zdroje planety Země spolu s nárůstem lidské populace nakonec vždy vyústí v nedostatek zdrojů pro lidskou rasu. Dnes už víme, že tzv. Malthusiánská past, tedy to, že lidstvo nikdy nebude schopné zajistit základní potřeby pro všechny, a proto je utrpení určité části obyvatelstva nevyhnutelné, není víc než pouhé nepochopení existujících potenciálů. Silný podtón Malthusiánství je nicméně i nadále součástí našich životů v podobě současného ekonomického modelu.

Ačkoliv se s efemeralizací setkáváme dnes a denně, stále žijeme ve světě postaveném na ekonomickém růstu, zaměstnanosti a nenasytném hromadění zdrojů a peněz, což systém nejenže odměňuje, ale i oslavuje. Kolik z nás hledí s obdivem k miliardářům ve snaze stát se jedním z nich, zatímco na ulici překračujeme rostoucí řady lidí bez domova? Pravdou je, že neefektivita a neudržitelnost je v současné společnosti motorem tvorby zisku a inteligentní využití našich omezených přírodních zdrojů nemá v ekonomice, vyžadující růst a tím pádem cyklickou spotřebu, místo. To je důvod proč vidíme automobilky zběsile chrlit nové modely aut rok co rok bez ohledu na to, jak ucpaná, znečištěná a postupně více a více neobyvatelná naše města jsou. Proto vyrábíme spotřební zboží, jehož funkčnost nepřekročí dobu záruky o více než pár měsíců, ačkoliv máme technologický potenciál k tomu vytvářet zboží mimořádné kvality se schopností upgradů a modernizace. A abych navázal na metaforu o spojených nádobách z prvního odstavce článku, manifestace systémových hodnot v myšlenkovém nastavení občanů naší společnosti je do očí bijící. Jak jinak si můžeme vysvětlit to, že marnivost materiálního úspěchu dnes považujeme za hlavní arbitr hodnoty člověka a zároveň jako určující faktor toho, jaký status ve společnosti (minimálně té západní) zastává, zatímco s určitou dávkou sebeponižující hrdosti a zmatení sami sebe označujeme za „spotřebitele“?

Pojďme si teď ale ukázat několik příkladů efemeralizace a zamyslet se nad tím, jak by mohla naše společnost vypadat, kdyby náš ekonomický model stál na tomto konceptu.   

Příklad technologického pokroku, který jsme zaznamenali v oblasti výpočetní techniky, je snad nejznámějším ze všech. Vůbec první elektronický počítač zabíral celou místnost a vážil přes 30 tun. Uměl sčítat, odčítat, násobit, dělit a odvozovat mocniny. O 77 let později plní více funkcí i obyčejná kapesní kalkulačka o váze 50 gramů, zatímco současná výpočetní technika pokročila o několik světelných let.  Efemeralizace ale není to samé jako Moorův zákon o exponenciálním růstu výpočetního výkonu. Efemeralizace je o zvyšování efektivity, což je zastřešující pojem zahrnující technicko-vědecké a designové myšlení, ale i samotné inženýrství. Pojďme se podívat na následující příklady, které tyto charakteristiky efemeralizace demonstrují.

V roce 1801 byl Eli Whitney prvním vynálezcem, který učinil významný krok ke standardizaci součástek. Eli výraběl vojenské muškety, a ačkoliv měly všechny stejnou celkovou konstrukci a byly stejného typu, v době před rokem 1801 nešlo žádnou z mušket opravit. V případě, že se určitá část muškety rozbila, stala se celá zbraň nepoužitelnou. Whitney vyvinul nástroje pro výměnu jednotlivých součástek a veškeré části mušket se tak po roce 1801 staly opravitelnými a vyměnitelnými. Zajistil tím tak vzájemnou kompatibilitu v celém průmyslovém odvětví a omezil plýtvání.

Mým oblíbeným příkladem z doby současné jsou solární panely Perovskite (SPP) nejen kvůli jejich potenciálu nahradit současné, převážně křemíkové solární panely (KSS), ale především proto, že je tato technologie nejrůznějšími rysy efemeralizace doslova protkána. Název samotný je odvozen od vůbec nejhojněji se vyskytující krystalické struktury minerálů v zemském plášti. To ale samo o sobě příliš pokrokové a efektivní není. Jakékoliv množství horniny lze vyčerpat a těžba čehokoliv s sebou nese příliš mnoho environmentálních rizik a společenských dopadů. K výrobě SPP naštěstí minerálů Perovskite není zapotřebí, protože vědci se onou krystalickou strukturou nechali pouze inspirovat k vytvoření tzv. Konstrukce Perovskite (KP), kterou dnes již vyrábíme synteticky.

Obr. 1: Konstrukce Perovskite; Zdroj: www.researchgate.net

Ve výsledku to znamená, že výroba SPP zavisí na uspořádání atomů daného vstupního materiálu, nikoliv na jeho specifickém typu. V současnosti vyrábíme SPP z poměrně široké škály běžně dostupných a relativně levných chemických látek. Výsledkem je perovskitová fólie fungující jako solární panel, kterou je možné pokrýt téměř jakýkoliv povrch. V porovnání s energeticky a surovinově náročnou výrobou KSS, jsou nároky na jeden solární článek SPP minimální. Výroba jednoho článku SPP vyžaduje asi 1% materiálu potřebného k výrobě KSS a mnohonásobně nižší množství energie vzhledem k tomu, že výrobní process SPP není tak teplotně náročný jako výrobní process KSS (teplotní požadavek SPP je cca 100°C, narozdíl od výroby KSS vyžadující teploty ve výši 1 410°C).

Obr. 2: Solární panel Perovskite; Zdroj: MIT Technology Review

Jednoduchost a šíře aplikace SPP i díky své vysoké toleranci vůči defektům je nezpochybně dalším velkým plusem této technologie a ačkoliv je současná míra účinnosti SPP někde v oblasti 25%+, potenciál dosažení 35% účinnosti a více je více než realizovatelný. Jaké jsou tedy charakteristiky efemeralizace v tomto konkrétním příkladě?

• Energetická a surovinová nenáročnost výroby
• Vyšší míra odhmotnění (absence nutnosti využít specifický materiál jako výrobní vstup + výsledným produktem je fólie, nikoliv panel o tloušťce 3-4cm a váze nějakých 18kg obsahující mimo křemíku i hliník, stříbro a další materiály)
• Aplikace – SPP lze víceméně natisknout na existující povrch
• Vyšší tolerance vůči defektům; snažší výroba (křemíkové solární panely vyžadují k optimálnímu fungování dokonalé zarovnání všech vnitřních vrstev)
• Vyšší účinnost

V oblasti výpočetní techniky a moderních technologií je efemeralizace vcelku přímočará a srozumitelná. Pokroku a nárůstu efektivity v této oblasti rozumíme téměř všichni, čáštečně proto, že se technologie posouvá vpřed velmi rychlým tempem, částečně proto, že tento posun vidíme na vlastní oči. Poslední příklad efemeralizace je proto z jiného soudku a byl vybrán záměrně kvůli tomu, že nabízí velmi odlišný úhel pohledu.

Stavební průmysl je tradičně jedním z těch průmyslových odvětví, které procházejí spíše devolucí než evolucí. Vina jednoznačně stojí na straně působících ekonomických sil, spíše než na straně naší schopnosti konstruovat kvalitně a efektivně. Nicméně i v tomto oboru lze nalézt vhodný příklad efemeralizace. Konkrétně se jedná o vývoj konstrukce mostu nabízející fascinující vhled do tohoto procesu zefektivnění.

Vůbec první přemostění byla postavena formou celkové výplně prostoru mezi dvěma břehy země. V praxi to znamenalo, že lidé prostě a jednoduše začali mezi oné dva břehy země házet nebo skládat kameny, dokud jimi dotyčné koryto, žlab nebo průrvu zcela nezarovnali s okolím tak, aby se po tomto přemostění dalo bezpečně přejít nebo přejet (obrázek 1). V mnoha případech se ale skutečně jednalo o koryto řeky a tlak vody si cestu přes nově vytvořenou mostní výplň samozřejmě nejenže našel, ale postupem času i části výplně narušil, čímž podkopal její stabilitu. Lidé tedy dumali nad tím, jak mostní výplň postavit tak, aby zároveň poskytla vodě dostatečný prostor k průtoku. Naši předci začali jednotlivé kameny ze spodní části výplně odebírat a o mnoho pokusů později tato metoda pokus - omyl skutečně zaznamenala úspěch (obrázek 2). Tehdejší konstruktéři zjistili, že pokud otvor po odebraném kamení tvořil určitý tvar, tento tvar zajistil struktuře kamenné výplně mostu dostatečnou pevnost. Lidé objevili oblouk jakožto metodu překlenutí otvoru ve zdivu. Postupně jsme se naučili jaké tvary a velikosti obloukové klenby jsou pevnější a odolnější než ty ostatní, což vedlo k dalšímu zdokonalení mostních konstrukcí (obrázek 3). Díky tomuto inženýrskému vývoji jsme byli schopni postavit mosty za použití zlomku množství materiálu, času a sil nutných k vytvoření celkové mostní výplně. Nicméně i oblouková mostní konstrukce s sebou nese určité váhové a velikostní limity, takže po dosažení určitého bodu maximální nosnosti most prostě spadl. Ve stejný čas se ale lidstvo začalo postupně učit o kvalitách a možnostech železné rudy, včetně toho, že ji lze přetavit v železo, které je možné dále formovat, třeba do formy železných mostních nosníků. Lidstvo tedy už nadále nemuselo spolehát na kamennou obloukovou klenbu, kterou jsme nahradili mnohem lehčí obloukovou klenbou ze železa využívající menší objem materiálu (obrázek 4). Následovalo posunutí a celkové odlehčení obloukové klenby nad most samotný, což bylo možné i díky stále pokrokovějším metalurgickým znalostem a schopnostem (obrázek 5). Metalurgie byla ostatně důležitým dílkem skládačky, která nám umožnila porozumět potenciálu kovů a začít vytvářet slitiny s větší pevností za opětného použítí menšího množství materiálu. S vynálezem oceli, slitiny nabízející lepší pevnost při nižší hmotnosti, tvárnost, odolnost, ale i další mechanické vlastnosti, například vyšší pevnost v tahu, jsme začali vyrábět ocelová lana. I díky nim mohla učinit společnost další inženýrsko-technologický pokrok a nahradit předchozí obloukovou klenbu prvním visutým mostem (obrázek 6). Opět došlo na značnou redukci potřebného materiálu, kde je mostovka (povrch mostu) zavěšena na ocelových závěsech, které jsou připevněné k nosnému lanu, upevněnému k pylonu (nosnému pilíři) na každé straně mostu a k opěrám mostu (ukotvení k zemi). Postupem času jsme dosáhli schopnosti vyrábět ocelová lana s ještě vyšší pevností za použití ještě menšího množství materiálu. Výsledkem jsou mosty delší, pevnější a materiálově úspornější, s postupně menším a menším objemem materiálu v přepočtu na jednotku mostní délky a pevnosti.

Obr. 3: Vývoj mostní konstrukce

Buckminster Fuller byl přesvědčen o schopnosti lidstva pokračovat v trendu efemeralizace až do bodu, kdy budeme schopni vytvořit téměř cokoliv s použitím ničeho. Jako příklad v rámci jedné ze svých přednášek uvedl neviditelné gravitační svázání mezi Zemí a Měsícem, a ačkoliv byl tento výrok pravděpodobně vyřčen s určitým množstvím nadsázky, představa toho, že bychom jako lidé měli vytvořit společnost, která podporuje a kultivuje efemeralizaci ve všech aspektech našich životů, je zcela zřejmá. Výsledkem by byla životní úroveň celosvětové populace, kterou si dnes jen těžko umíme představit.

Žel naše současná odpadní ekonomika je postavena na přesném opaku, tedy plýtvání a neefektivitě. Podle informací iniciativy Circularity Gap je globální podíl cirkulární ekonomiky pouhých 8,6 procent. Co víc, trend růstu spotřeby všeho roste exponenciálně. „Zatímco v roce 1972 svět spotřeboval 28,6 miliard tun surových materiálů, v roce 2000 to už bylo 54,9 miliard tun a před rokem (2021) jsme dosáhli spotřeby 101,4 miliard tun surových materiálů.“ Už nyní přesahuje množství antropogenní masy materiálů (tedy materiálů umělě vytvořených člověkem) celkové množství planetární biomasy. Naše efektivita v oblasti nakládání se surovinami je navíc naprosto žalostná. Každý rok skončí nejméně 32,6 miliardy tun surových materiálů jako odpad. Dalších 14,6 miliardy tun materiálů přeměníme na skleníkové plyny. Pouze asi 8,6 % všech materiálů je recyklováno... Je evidentní, že pokud bude lidstvo držet současný kurz, v lepším případě čeká některé z nás návrat do doby středověkého temna. Co tedy můžeme dělat? 

V první řadě je důležité si uvědomit, že požadovaná změna se nedostaví z iniciativy žádné politické strany, ani žádného miliardáře s převratnou technologií. Nemůžeme dost dobře spoléhat ani na influencery, vlastence, neo-hippies, ani členy jogýnských mindfulness skupin. A bohužel nám nepomůže ani nejposlednější tržní ideologie nebo snad „polidštěné“ alter ego kapitalismu. Na změnu nelze čekat, změnu musíme iniciovat my, občané. Významné historické společenské změny vždy vyžadovaly patřičný společenský tlak. Dnes tomu není jinak! Vize Buckminster Fullera se dá dobře shrnout do jednoho z jeho citátů, „Spontánní spoluprací zajistit, aby svět v co nejkratší době fungoval pro 100 % lidstva bez ekologického poškozování a znevýhodňování kohokoli.“ Vědecko-technologické prostředky nutné k takové přestavbě světa jsou nám již dávno k dispozici, jen mají u nohy na řetězu vězeňskou kouli v podobě neandrtálských ekonomických základů a požadavků. Je třeba přestat sloužit nefunkční ekonomické ideologii a začít budovat novou ekonomiku, skutečnou ekonomiku! Systém, ve kterém se potenciál globální efektivity stane realitou. Vždyť i sám Bucky byl přesvědčen o tom, že pokud chceme jako společnost cokoliv změnit, je třeba vytvořit nový model, který učiní stávající model zastaralým. K tomu je potřeba nejprve přehodnotit a překonat současné zastaralé překážky našeho socio-ekonomického systému, ale i naše vnímání a chápání současné ekonomiky, tedy toho, jakou roli má v globální společnosti hrát pravý ekonomický systém. 

Foto k perexu: National Portrait Gallery - Smithsonian Institution