Má koronavirus evoluční potenciál?

S tím jak se koronavirus šíří světem, vzrůstá nejen napětí ve společnosti, ale postupně se nám nabízí i velmi unikátní náhled na to, do jaké míry je současný ekonomický systém schopen fungovat pod tlakem.

Žijeme na globálním ekonomickém poli, které je vzájemně natolik provázané, že i lehký závan ekonomického protivětru v jedné části světa, má potenciál ke spuštění dominového efektu vedoucího k ekonomické krizi. Pomyslným vrcholem současné ekonomiky jsou burzovní trhy, které kromě hlubší ekonomické nerovnosti nevytváří vůbec nic, nicméně reprezentují určitou formu důvěry v systém samotný. Jsou místem, kde se dnes obchoduje úplně se vším, od akcií a cenných kovů, přes obiloviny a ropu, až po nejrůznější dluhopisy a obligace. Burzovní trhy jsou jedním velkým hřištěm, kde se bohatí opíjejí pocitem nadřazenosti a krmí své ego. V praxi je uplatňováno stejné ekonomické pravidlo jako všude jinde, nakup levně, prodej dráž. Ty nejtučnější výdělky se pak nachází za hranicí toho, co mnoho z nás považuje za etické či morální, natožto pak humánní.

Pakliže jsou pro mnohé zúčastněné hrátky v burzovním kasinu egotripem, ješitným výstřelkem a  činem navýšení již tak vysokého finančního portfolia, pro drtivou většinu nezúčastněných, tj. obyčejných lidí, je to ruská ruleta s velmi reálnými dopady na kvalitu života. V současném peněžně-tržním hospodářství, je totiž každá ekonomická výhra vyrovnána prohrou. A ekonomická prohra je v dnešním světě otázkou života a smrti. Co víc, zatímco zisk je vždy individuální, ztráta je téměř pokaždé skupinová a otevřeně devastující pro tu část společnosti, která se nachází v nižších patrech ekonomiky. Jsou to finančně slabší jedinci, nemocní a starší lidé a ti s nižším příjmem, kteří nás v podobné situaci paradoxně drží nad vodou.

Ti, kdo v současnosti drží naši ekonomickou bárku pohromadě, jsou za normálních okolností mnohými považovány za ekonomicky méněcenné a podřízené vyšším zájmům ekonomiky a cílům karierního pachtění. Lékaři, lékařky, sestry, zdravotníci, zaměstnanci pečovatelské péče, opatrovníci, údržbáři, zaměstnanci veřejných služeb, technici zajišťující provoz elektrické sítě, dodavatelé, zaměstnanci poštovních služeb, supermarketů a tak dále. Na druhou stranu málokomu chybí finanční manažeři, ekonomičtí poradci, obchodní náměstci, nejvyšší představitelé velkých společností, bankéři, právníci, jinými slovy ti, kteří tradičně okupují nejvyšší posty žebříčků nejlepé placených pozic. 

Čas změny

Pokud v současné situaci existuje byť jen jediné pozitivum, pak jím bezpochyby je odhalení nahé pravdy o tom, jak zoufale nefunkční náš současný ekonomický systém je. Původem pochází slovo „ekonomika“ z řečtiny a značí „správu domácnosti“ nebo „hospodárnost“. Ještě někdy okolo roku 1660 byla „ekonomika“ definována slovy typu „šetrnost“, „střídmost“ a „uvážlivé využívání přírodních zdrojů“. To, co ale máme dnes, je přesným opakem původního starořeckého významu slova. Postupem času byly koncipovány pojmy jako „trh“ a to, co bylo pouze pozvolným uvolňováním peněz prostřednictvím dluhu nabralo vyšší obrátky. Rozdíl mezi tím, co bylo pod pojmem „ekonomika“ původně zamýšleno a tím, co máme dnes – systém, v jehož srdci leží burzovní trhy, do nichž stát bezostyšně pumpuje finanční podporu v době krize by těžko mohl být ještě více propastný. Jedná se ale pouze o jeden ze symptomů velmi nemocného společensko-ekonomického systému.

Pokud přeskočíme z konce 18. století (kdy se začalo tržní hospodářství postupně etablovat) do přítomnosti, nalezneme společnost, která je zcela odstřižena od svého přirozeného prostředí, duševně krachující, závislá na akumulaci majetku a vzájemně odloučená více než kdy předtím. Opět se ale jedná jen o symptomatické důsledky pramenící z samých kořenů problému. Podobně, jako zastaralý software učiní jinak provozu schopný hardware nefunkčním, učinilo nastavení našeho ekonomického systému lidské chování zcela destruktivním, a to jak vůči všemu živému okolo nás, tak i vůči nám samým. Pokud budeme v této analogii pokračovat a představíme si lidskou mysl jako nový harddisk, je na místě se zeptat, co přesně vytváří lidské hodnoty a chování. Samozřejmě, že se jedná se o pomyslný software, který na harddisk (do naší mysli) nahrajeme. V našem případě hovoříme o peněžně-tržním hospodářství, které jako koryto řeky usměrňující říční proud, usměrňuje naše myšlenkové pochody a vytváří společenský hodnotový žebříček. Od výchovy a vzdělávání, přes výběr povolání a každodenní rozhodovací procesy, které jsou definovány osobním zájmem o sebe-maximalizaci v systému, který nás učí jít jeden proti druhému.

Život v tomto společensko-ekonomickém paradigmatu zároveň není volbou, nýbrž dominantní kulturní a společenskou svěrací kazajkou, do které se všichni narodíme. Postupem času začneme systém vnímat jako nedílnou a neměnnou součást lidské existence a ačkoliv jsme si vědomi některých jeho nedostatků, nepřikládáme jim velkou pozornost. Argumentů pro zachování systému, který se k životnímu prostředí chová jako k itineráři vstupů pro hospodářský růst, vyžaduje konstantní cyklickou spotřebu k tomu, aby vytvářel zaměstnanost a lidé měli možnost pokrýt své životní náklady a pohání rostoucí ekonomickou disparitu ve společnosti, si jeho zastánci najdou dostatek. A pokud se zrovna žádné nejisté argumenty do mysli nehrnou, klasické “Tak to prostě je a nedá se s tím nic dělat.”, většině národa postačí k tomu, aby se dál přestali vyptávat na to, proč systém pravidelně selhává. Je snad tento ekonomický systém neměnným přírodním zákonem namísto uměle vytvořené a zcela zastralé formy organizace lidské společnosti?

Je tedy nasnadě nemít přehnaná očekávání. Pro tržní hospodářství jsou lidské bytosti, stejně jako veškerý život pouhým ekonomickým vstupem. Tržní hospodářství neslouží lidem ve smyslu zvyšování kvality života, ba naopak my sloužíme tržnímu hospodářství, jeho posílení a zachování. Život v tomto systému je totiž život na dluh, a to jak v peněžním slova smyslu, tak ve smyslu ekologickém. Problémy, které dnes přecházíme, protože je systém nevidí, jsou ty, které ve výsledku povedou k naší vlastní záhubě.

Jak to všechno souvisí s aktuální pandemií?

Pro začátek je jasné, že v systému, který hledí na jediné, tj. kvantitativní expanzi prostřednictvím spotřeby, je jakákoliv aktivita, která buďto 1) tuto expanzi brzdí (například zachování lesů namísto jejich vykácení), nebo 2) k ní nepřispívá (například vědecký výzkum bez přímých pozitivních dopadů na tvorbu zisku), automaticky vytěsněna na úplný okraj rozhodovacích procesů nebo zkrátka není do rozhodovacích procesů vůbec vpuštěna. Priority jsou předem dány nehledě na to, kdo zrovna vládne. Ano, menší kosmetické úpravy jsou často předmětem debat a občas i realizace, ale ve výsledku se nic nezmění. Tržní hospodářství je totiž zcela zaslepené vůči dlouhodobé podpoře a zachování udržitelnosti života na planetě. A to jak ve smyslu společenském, tj. chování, které by bylo v symbiotickém souladu s naší fyzickou realitou, tak i ve smyslu ekonomickém, tj. zajištění základních potřeb lidí bez toho, aniž by při tom docházelo k soustavnému oslabování ekologické kapacity planety nutné k dlouhodobé podpoře a udržení životaprosperujících podmínek.

Doba, během které se SARS-CoV-2 šířil pevninskou Čínou a Asií, byla charakterizována zdráháním a neochotou nejen pojmenovat věci pravým jménem, ale především v této souvislosti něco dělat. To platí jak pro národní vlády a agentury s dohledem na ochranu veřejného zdraví, tak i pro Světovou zdravotnickou organizaci a nadnárodní orgány, včetně těch, které jsou součástí evropského aparátu. Hlavním důvodem tohoto přehlížení a zanedbání není ono zmiňované „zaspání“ vlád (ačkoliv i to svou roli sehrálo), hlavním důvodem je to, že politika je hlídacím psem u bran tržního hospodářství a nástrojem, prostřednictvím něhož jsou rozhodnutí vedoucí k jeho zachování a posilování vykonávána. Nejde o žádné spiknutí, je to zkrátka logický krok omezeného systému, jehož orientace zná pouze jeden směr. Vše ostatní buď neexistuje nebo je vnímano jako „negativní externalita“ – něco jako nutné zlo, které systém bez přestání vytváří.

Není tedy náhodou, že současná pandemie nebyla včas komunikována jako reálná hrozba. Není náhodou, že celý politický svět takzvaně „zaspal“. Není náhodou, že Světová zdravotnická organizace čekala plných 47 dní než konečně vyhlásila pandemii, ačkoliv bylo jisté, že se svět podle vlastních kriterií této organizace dostane do stavu globální pandemie již někdy okolo 24.-25. ledna 2020. Správná rozhodnutí nebyla učiněna včas, protože by mohla narušit klid globálních finančních a burzovních trhů, které se jako balón naplněný vodou přelávají od ničeho k ničemu, nicméně jejich pseudovýkon je vykázán jako hospodářský růst.

Tabulka 1: Pandemické fáze a jejich popis. Pozn. Fáze 4 bylo dosaženo mezi 24. a 25. lednem a následující fáze přisly krátce po tom.

Zdroj: WHO, (2009). Pandemic Influenza Preparedness and Response

Evoluční překážka? Možná.

V této chvíli je jisté, že svět čeká další dlouhá pandemie a masivní ekonomický šok, ke kterému by ale došlo tak či tak. Ekonomický kolaps je totiž samotnou podstatou peněžně-třžního hospodářství. Systém, který je stěží polofunkční pouze za podmínky neustálého růstu, a to prosím vcelku svižným tempem, je zkrátka k ničemu. Tak jako mnohokrát v minulosti se i teď lidstvo, a především jeho ekonomicky slabší část, nechává zruinovat ekonomickou krizí. Krizí, která by přišla dříve či později, jelikož mezi základní vlastnosti této šaškárny (tržního hospodářství) patří hospodářský cyklus, který periodicky osciluje mezi expanzí a kontrakcí, což značí ekonomické recese, deprese, bankroty, nezaměstanost atp. Jediné, co je v tomto případě jiné, je spouštěcí mechanismus, tj. protipandemická opatření.

Je tedy na čase, abychom se hluboce zamysleli nad tím, že celé tržní hospodářství nahradíme mnohem sofistikovanějším systémem, který bude nejen respektovat základní přírodní zákony a umožní nám civilizovanou, symbiotickou existenci s naším prostředím, aniž by jej soustavně ničil. Především nám ale tento nový systém umožní adekvátně a včas řešit budoucí globální krize a katastrofy, kterých před sebou máme díky chaotickému chování tržnímu hospodářství nespočet. Nic by totiž nebylo větší katastrofou než návrat k tomu, co už s jistotou víme, že nefunguje a fungovat nebude.