Společensko-ekonomický Titanik

Doba záplatování a použití výztuží a podpěr ke zpevnění skeletu současného ekonomického modelu je nenávratně pryč. Je čas nahradit penežně-tržní hospodářství opravdovým ekonomických systémem.

Vervu s jakou virus SARS-CoV-2 rozrazil dveře do stodoly dvacátých let 21. století asi očekával málokdo. Virus nás tím tak symbolicky uvedl do dekády, která rozhodne o tom, zda-li lidstvo setrvá na kosmickém jevišti své vlastní existence nebo se odporoučí do historických záznamů vymřelých druhů. Pokud ale na současné situaci lze najít jedno pozitivum, pak je to ukázka toho, jak neskutečně nekompetentní, zastaralý a životohrožující náš současný ekonomický model je.

Nekompetentní proto, že není schopen přizpůsobení se na nově vznikající problémy a hrozby. Co víc, současný systém není schopen ani sebemenšího odklonu od pevně vytyčeného směru, jehož udržení je požadavkem jeho sebezachování. Vezměme si současnou situaci, kdy je v zájmu ochrany lidského zdraví nutné zpomalit a případně zcela pozastavit určité ekonomické aktivity. V momentě, kdy ale tak učiníme, se začne ekonomika okamžitě hroutit, naskáče počet nezaměstnaných, lidí bez domova a tak podobně. Jinými slovy, v současném systému je daň za to, že se společnost řídí vědecky podloženým doporučením odborníků z oblasti virologie a epidomiologie a to způsobí kolaps ekonomického systému a rozpad společnosti. A proto logicky následuje  otázka:  je to důkaz toho, že potřebujeme jiná doporučení odborníků nebo lepší ekonomický model?

Nekonečný hospodářský růst a rostoucí spotřeba přírodních zdrojů a surovin v zájmu peněžní expanze na omezeném kusu skály plovoucí vesmírem, dává smysl jen bláznům a ekonomům. Zatímco před 200 lety (tedy v době, kdy byly první zákony trhu teprve formulovány) toto nastavení nepůsobilo značné škody kvůli naší omezené schopnosti extrakce přírodních zdrojů a nízké úrovni industrializace, ale i díky cca osminové globální populaci, pohled na stav dnešního světa vypovídá o fundamentální zastaralosti současného ekonomického modelu.  Stejně jako jsme díky technologickému pokroku a aplikaci vědecké metody dosáhli hlubšího porozumění fénoménů okolo nás a následně patřičně zauktualizovali náš přístup a chování v nejrůznějších oblastech vědy, je nyní potřeba, abychom důkladně přehodnotili způsob nastavení našich archaických sociálních a ekonomických modelů.

Požadavek nekonečného růstu na planetě s omezeným množstvím zdrojů je ve světě s osmi miliardami obyvatel zcela nelegitimním a životaohrožujícím přežitkem, který soustavně znečišťuje a odpadem zahlcuje zbytky životního prostředí, které zároveň postupně přetváří na spotřební zboží, potažmo odpad. Neméně významným dopadem na lidské zdraví je neustálý stres, který na nás kladou strukturální požadavky peněžně-třžní ekonomiky. Přežitky typu „zaměstnání“, jež je předpokladem k přežití a alespoň minimální kvality života, rozhodně není nástrojem seberealizace nebo snad zefektivnění fungování našich společensko-ekonomických systémů jako je právo, školství, zdravotnictví, veřejná správa atp., ale spíše nástrojem udržení cyklické spotřeby neboli zachování konzumní společnosti. Dokážete si představit zaměstnání, ve kterém by lidé aktivně pracovali na řešení problému s tím, že až  se problém vyřeší, dojde k zániku této pozice? Absurdní, že ano?

Současný operační systém Země trpí absolutním nedostatkem celostního, synergisticky orientovaného, vědecky podloženého porozumění tomu, jak spravovat vzájemně provázaný globální ekosystém, aniž by dříve či později došlo k jeho /naší destrukci/ sebedestrukci. Dokud si neuvědomíme, že ekonomický model, který  stojí na pilířích neudržitelnosti, neefektivity a umělého vytváření nedostatku, nemá kapacitu dosáhnout (natož pak zrealizovat) skutečná řešení problémů, budeme, jak se říká, jen nadále přerovnávat židle na palubě Titaniku.